Proč "to všechno"?

Proč "to všechno"?

„Emoce jako takové to sezení na bobku u břehu řeky a štouchání klackem do proplouvajícího listí a u toho dumání nad čímkoli, nad čím zrovna dumáte.“

Dneska jsem zase nějakou shodou náhod otevřel Temnou komoru (webové fórum, kam díky pasivní (a mnohdy aktivní) agresivitě některých členů a naprosté zanedbanosti ze strany majitele pro zachování své emoční stability už raději moc nechodím) a začetl se do tématu týkajícího se jakési vyšší úrovně práce s negativem, a moje hlava pomotaná mi začala generovat filozofické myšlenky plné zmaru a marnosti.

Někteří lidé mají skutečně obrovské, hluboké znalosti, přesahující rámec mé vlastní představivosti a vždy, když čtu příspěvky, které obsahují takové znalosti, vnímám intenzivně svou vlastní marnost. Rozumem a logikou samozřejmě vše chápu, ale jsem emotivní člověk, rozum je jen ohrádka. Rozum je web, emoce jsou obsah. Analogová fotografie má tu zvláštní vlastnost, že nemá žádný pevý bod, kterého se lze chytit. Má nulovou opakovatelnost. Je jako živá. Každý krok je neopakovatelný, protože nelze kontrolovat na 100% žádný "vstupní parametr". Film má mít nějakou citlivost, ale ta je vlastně jen "asi tak nějak". Vývojka má mít přesnou teplotu, ale je "asi tak plus mínus 20°C", ale za chvilku už je "vše" zase jinak. Úplně všechny parametry jsou v neustálé změně. Asi to motám, ale snad je má myšlenka alespoň trochu uchopitelná.

„Analogová fotografie JE umění“

Emocionální bizarnost celého tohoto kolotoče plného temných červených světel je, že člověk, erudovaný, doslova profesor ve svém oboru, získá svou pílí, nepopiratelným talentem, znalostmi a úsilím neopakovatelný, jedinečný, vyjímečný a takřka dokonalý snímek, který uvidí ... 115 lidí? Vzpomněl jsem si na aforismus "Jazz, to je tři tisíce akordů pro tři posluchače, rock, to jsou tři akordy pro tři tisíce posluchačů".

A to úplně nejbizarnější je (dle mého názoru) to, že internet a literatura je plná textů o tom "JAK" fotit, ale téměř žádné nebo naprosté minimum textů (teď prostě fakt nevím, zda jsem někdy vůbec nějaký takový text četl, když pominu jednovětné "výkřiky" na fórech), o tom, JAK kvalitní dílo rozpoznat, na co se zaměřit, na co se dívat. Nakonec dojdete k "třem slavným poučkám" (eufemismus), a zjistíte, že pohled je víceméně pouze subjektivní, a co je kvalitní fotografie je vlastně jen něčí názor a žádná "tabulka s body v ekselu" není. A úplně nakonec tu máme "líbivé fotky", které se tzv. "laickému publiku" značně líbí, ale nejsou vůbec kvalitní, protože ... flašinet.

V souvislosti s tímto je úchvatné pozorovat "modelku", která si mobilem udělá "selfie", a tuto "fotografii" umístí na sít, určenou k takovýmto "snímkům", a kterou následně "obdivují" desítky tisíc "sledovačů". Tsiwe, toto fakt nechápu rozumem ani emočně. Avšak netřeba rozhořčení, sám sobě si řeknu "OK, boomer". Klid zbraním.

Proč "to všechno"?

Po nedělním ranním čtení informací na Temné komoře mám v sobě takové podivné prázdno, protože chápu rozumem, že se nikdy, ani za tři životy, ve kterých bych nedělal nic jiného, než se učil fotit, nikdy nedosáhnu takových výsledků, kterých dosahují jiní. Důvody jsou asi fuk, co na nich sejde... (nemám čas, hlavně talent, nadání, znalosti a někdy už ani tu chuť) Takže proč to všechno dělám? Proč to dělám, i když vím, že nebudu mít nikdy sametovou černou s hlubokými stíny, a jasná prokreslená světla, a tři miliony polotónů a kompizici ve zlatém řezu, a místo toho mám šedivé středovky s přepaly a bordelem v LHR? :)

Protože mě to baví. Jako když mou mysl obejme inertní pole, které odstíní celý vnější svět. Vznikne oddělená realita, která je jen moje. A v ní můžu alespoň chvilku být schovaný před světem, a i když nedokonale, tak tvořit ty svý "fotky". Je to mentální relax. Ta chvíle je singularita. Existuje jen sama pro svou vlastní existenci.
Ostatně - ani nepotřebuje důvod. On ten svět, "tam venku" je mi už naprosto vzdálený a cizí.