Úvaha nad dojmy a pocity

Mám dojem, vlastně hlavně takový vtíravý pocit, že směr, kudy se cesty fotografie linou, se mi čím dál více vzdalují. V této své úvaze se pokusím dostat do slov emoce, které mě poslední roky tak náhodně přepadají a které vnímám jako určující pro moje vnímání směrů, kudy se cesty fotografie ubírají.

Jako INFJ mám takovou "parádní" vlastnost - přijde mi úplně normální považovat za funkční vzájemně se vylučující fakta a každé si argumentačně obhajovat.

"Umění" umělé inteligence je urážka života samotného. Hayao Miyazaki

Vzdálení, rozchod, opuštění
Patlání a pachtění dělá naší tvorbu naší tvorbou. Kdysi, v minulém tisiciletí, jsem asi rok pracoval v DPT a mou prací bylo skenování velkých diapozitivů na bubnovém skeneru ScanMate 5000, které jsem následně retušoval od prachu a čurbesu v Photoshopu 4.0 na nějakém tehdejším Meku. Dneska se nad tím jen usmívám, tehdy to byla fakt otravná, frustrující práce na mnoho hodin. A když mek vykómatil, tak jsem si to dal znovu a lépe. Všechno se fotilo na film a pak skenovalo, retušovalo, upravovalo... klasika. Tehdy jsem měl jiné koníčky, hlavně počítače, grafiku, a fotil jsem si jen do rodinného alba nějakým plastovým kapesním automatem, protože na krásný Olympus Mju I jsem neměl, natož na nějakou zdrcadlovku.

Jak šel čas, stále více jsem se věnoval fotografování. Rád vzpomínám třeba na svůj dálkoměr Canonet G-III QL17, ale míval jsem i Zeiss Icon Contessamat a různé dálkoměrné Minolty... Postupně plíživě přišla doba digitální, která zpočátku byla všem pro smích, ale postupně si získala své příznivce a nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Samozřejmě i já pochopitelně koukal po "digitálu", zvláště, když jsem býval "člověk od počítačů". Myslím, že můj prvni digoš byl Kodak Easyshare Z7590, ale pochopitelně jsem koukal kamarádům na Nikony D70 a Canon 300D, tehdy technika pro mě finančně nedostupná. Tehdy jsem film opustil i já. A časem pořídil Nikon D50 a pak někdy kolem roku 2009 i "full frame" Nikon D700. Tehdy mi přišlo normální pořizovat stovky a tisíce "cvaků" z jednoho výletu na hrad. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Ten vývoj je má tu zrádnou vlastnost, že člověku připadá, že se posouvá, že každý den je o kus dál, že víc fotí, víc retušuje, matlá a patlá a tahá za šavle fotošopu, kouká na bohatý kluky, co mají digitální stěny Phase One nebo Hasselblady za bambiliony. Ano, spousta věcí z toho má svá opodstatnění a ve spoustě oborů se práce značně usnadnila, zrychlila, odpadla spousta procesů... Nicméně, pořád to byla z velké části ruční práce, na kterou byly nutné znalosti, a to nezřídka hluboké znalosti. Vývoj šel dál a pomalu a nenápadně se začala stírat hranice mezi tvrobou a generováním.

Velký kňůůů
Ještě daleko dřív před příchodem AI mi došlo, že se z mého velkého hobby někam ztratil smysl, uspokojení, satisfakce, naplnění, taková ta bazální radost z výsledku, z té "hromady práce". Že to asi není to, co od toho čekám - hlídat nabité baterky, zálohovat kartu, odlejt někam do archivu rawy, a pak sedět u obrazovky a hodiny procházet stále ty samé cvaky, protože se fotí tak, že se mačká spoušť a "on některý snímek vyjde", však to sofistikovaný automat nějak změří a ostřící čip snad to oko konečně trefí. WTF? Kam jsem to došel?

Ve finále jsem se na hotové "fotky" už ani nekoukal. Uložené někde na diskovém poli tam možná jsou dodnes, nebo taky nejsou, kdo ví, protože třeba nesedl kontrolní součet a soubor byl označen za zmařený. Digitální svět mě začal postupně vyžírat jako kapky kyseliny, které mi každý den vypálí malý kousek z mé vnitřní tvůrčí touhy a nakonec mi zbyly jen negativní emoce. Vyžrání, vyhoření, frustrace a zmar. Vidím všude na internetu nadšené "fotografy", kteří nic nefotí, ale jen generují miliony technicky dokonalých snímů o ničem, prázdných stejně, jako sama technologie, která je generuje. Ne, opravdu není mým hobby nošení a míření generátorem, který za mě všechnu práci odvede sám, potažmo spojen s AI, která dogeneruje to, co generátor nezvládl sám.

Dnešní svět digitálně generovaného čehokoli je mi naprosto odporný a cizí. Pochopitelně, píšu jen o sobě. Každý ať si dělá, co chce. Věřím, že smyslem naší tvorby je tvořit, a nikoli nechat stroje tvořit místo nás.